10.04.2024 05:31 Jak se slučuje katolická víra, práce pro Centrum pro prevenci sebevražd a provádění eutanázie? Belgický lékař Yves de Locht vnímá všechny jako projev úcty k životu. Zatímco v Česku a dalších státech Evropy se na toto téma vedou více či méně ohnivé diskuze, v Belgii byla eutanázie legalizována v roce 2002 . Doktor Yves de Locht byl poprvé požádán, aby „něco udělal“ manželkou pacienta, kterému rakovina prostaty metastázovala do páteře a žádné léky proti bolesti již nezabíraly. Jenže se psala devadesátá léta, lékař beztrestně zakročit nesměl, a proto odmítl. Později svého alibismu dlouho litoval. Zákon dekriminalizující eutanázii – za přísně stanovených podmínek – tedy uvítal. O choulostivé rozhodnutí se postaral hned první případ, kdy jej o pomoc požádal katolický kněz. Přestože je doktor de Locht jednoznačně zastáncem dobré smrti , rozhodně ji nepovažuje za běžný lékařský úkon a při každé provedené eutanázii ho provází morální dilema, jelikož vyrůstal v hluboce věřící rodině. Nesetkává se se smrtí pouze ve své lékařské praxi, ale také v osobním životě. Jeho první žena zemřela po banální operaci následkem lékařského pochybení. Sestra, která v den svých čtyřicátých narozenin upadla do kómatu, zemřela, aniž byla zjištěna příčina. Druhá žena se léčí s rakovinou kostní dřeně. Před časem požádala svého muže, aby jí začal vést zdravotní kartu. Neexistuje žádný oficiální seznam lékařů provádějících eutanázii. Jednak je proti lékařská komora a pak také lékař, jenž se k této praxi otevřeně hlásí, čelí slovním i fyzickým útokům. Kniha Yvese de Lochta, která nyní vychází v českém překladu s předmluvou dvou předních českých lékařů, představuje nejen lékařovo odvážné svědectví o podpoře práva rozhodnout o vlastní smrti, ale zároveň přináší vyprávění o životě zasvěceném životům druhých – životům, které mnohdy bývají už jen trýznivým přežíváním. Ačkoliv se může zdát, že se nás tato problematika zatím netýká, je víceméně jisté, že jednou se s podobnou situací setkáme, ať už půjde o naše blízké či o nás samotné. Také v tomto ohledu může být kniha belgického lékaře jistým světlem na konci tunelu nebo alespoň povzbuzením, že podobné těžké situace neřešíme v životě sami. TZ
10.04.2024 05:31 Na český trh přichází evropská literární senzace: románová trilogie, DCERY NOVÉ DOBY, spisovatelky Carmen Kornové, označované za „německou Ferrante“ Hamburská spisovatelka Carmen Kornová píše knihy už třicet let, ale teprve před třemi roky se stala skutečně slavnou – když opustila žánr detektivky a dětské literatury a napřela úsilí na román, resp. na románovou fresku DCERY NOVÉ DOBY, v níž zachytila nejtemnější období německé historie. Její sága čtyř přítelkyň odehrávající se v Hamburku od roku 1919 až do přelomu století uchvátila miliony čtenářů. Nejen díky studii ženského přátelství a vývoji emancipace hrdinek je dnes Kornová označována za „německou Ferrante“. Důvodem je zejména její schopnost přesvědčivě zachytit příběhy lidí poznamenaných dobou, v níž žili. První svazek ve vynikajícím českém překladu Zlaty Kufnerové vydává PROSTOR. Rok 1900 se v Německu vyznačoval mimořádně vysokou porodností. Jako by to množství předznamenalo, že přijdou ztráty. Henny Godhusenová je jednou z oněch dětí narozených na přelomu století. Bylo jí teprve osmnáct, když přišel mír. Nyní je přesvědčena, že válečné hrůzy jsou navždy pryč. Na jaře 1919 se plna elánu začne školit jako porodní asistentka na klinice v hamburské čtvrti Uhlenhorst. Mísí se zde střední třída s dělníky, bohatí i chudí. Avšak lidé, kteří se pro Henny stanou v životě nejdůležitějšími, jsou její vrstevnice – Käthe, Ida a Lina. Slova písně Beatles „You gotta carry that weight for a long time“ trefně vystihují úděl Dcer nové doby. Všechny ženy jsou limitovány konvenčními hranicemi své doby. Lina, jež touží stát se učitelkou, musí zůstat svobodná. Naproti tomu Ida se kvůli půjčce svého otce snaží vydržet v manželství s nemilovaným věřitelem. Vzpurná Käthe, otevřená socialistickým myšlenkám, se provdá, aby se svým partnerem získali byt. A Henny se vdává, protože je těhotná… První svazek trilogie se odehrává od roku 1919 do prosince 1948. Je zbytečné zde uvádět všechny politické a ekonomické události oněch třiceti let – zásadní jsou: Výmarská republika, ekonomická deprese, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhá světová válka včetně bombardování Hamburku v červenci 1943 a první poválečné roky do měnové reformy. Kornová po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje. Díky ní poznáváme podobu města, jež dnes už neexistuje. Na jaře 2020 vydá PROSTOR druhý díl trilogie s názvem Konec starých časů. Carmen Kornová: DCERY NOVÉ DOBY Příběh čtyř přítelkyň narozených kolem roku 1900 a žijících v Hamburku je bohatou rodinnou ságou odvíjející se na pozadí dvou světových válek a tragických německých dějin 20. století. Pomáhat na svět nové – mírumilovné – generaci je cílem Henny Godhusenové, která se zjara 1919 začíná na hamburské ženské klinice Finkenau školit na porodní asistentku. Je jí právě devatenáct, má však už za sebou světovou válku. Nyní je konečně mír a Henny pociťuje velkou touhu po životě. Její osudy se prolínají s osudy tří žen: její rebelantské kamarádky z dětství a kolegyně Käthe, Idy, dcery ze zámožné rodiny, a mladé učitelky Liny. A my můžeme s napětím sledovat, jak se tyto rozdílné ženy vyrovnávají s ne vždy snadným osobním životem, nástupem nacismu, zvraty světové politiky a nakonec i druhou světovou válkou. Dcery nové doby jsou prvním dílem trilogie, která pokrývá celé 20. století. Po vydání v roce 2016 se kniha v Německu podle žebříčku časopisu Der Spiegel stala bestsellerem a udržela se na první příčce více než rok; podobného úspěchu dosáhla i v Itálii. Její autorka Carmen Kornová bývá označována jako „německá Ferrante“. Z německého originálu Töchter einer neuen Zeit, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2016, přeložila Zlata Kufnerová, Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019 Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka časopisu Stern, později také týdeníku Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti. O knize napsali Dcery nové doby nejsou jen nostalgickým románem. V knize se odráží také celospolečenská nálada popisovaného období a propracovaná psychologie postav povznáší dílo na vysokou literární úroveň. Volker Albers, HAMBURGER ABENDBLATT Je radostí provázet čtyři hrdinky jejich rušnými životy, sledovat, jak hledají rovnováhu mezi osobním životem a událostmi, které hýbou společností, což není v době nástupu nacismu nic jednoduchého. Dcery nové doby jsou dojemným a skvěle napsaným románem. Annika von Schnabelová, BUCHSZENE Kniha se mi dostala pod kůži a nedokázala jsem ji pustit z hlavy ještě dlouho po jejím přečtení. Příběh byl neuvěřitelně působivý a nemůžu se dočkat druhého dílu! Maike, NORDSEITEN Postavy jsou tak skutečné, jako by doopravdy žily. Můžete s nimi plakat i se smát, tak opravdové jsou Dcery nové doby. Kerstin, THEBOOKFISH.DE
10.04.2024 05:31 DOBRÉ VIBRACE, DOBRÝ ŽIVOT Jak se naučit opravdu milovat sám sebe? Použitím síly pozitivity se stanete nejlepší verzí sebe samých a vytvoříte si život, který budete milovat. Vex King představuje spiritualitu pro novou generaci: moderní, soucitnou a filozofickou. Pro čtenáře Rupi Kauri a knih Tajemství a Zdroj. ZMĚŇTE ZPŮSOB, JAKÝM PŘEMÝŠLÍTE A ZMĚNÍTE SVĚT… V knize Dobré vibrace, dobrý život popisuje autor svou osobní zkušenost a moudrost intuice, která mu nakonec pomohla dosáhnout v životě to, co si předsevzal, a zároveň předává toto vědění dál svým čtenářům. V knize se dozvíte: – jak o sebe pečovat, překonat toxické energie a postavit vlastní spokojený život na první místo, – jak pěstovat pozitivní životní styl včetně vědomého vnímání a meditace, – jak změnit to, v co věříte, tak abyste dokázali přijmout velké příležitosti, které život poskytuje, – jak projevit vlastní cíle za použití vyzkoušených a účinných metod, – jak překonat strach a naladit se na stejnou vlnu s vesmírem, – jak najít svůj vyšší smysl a stát se zářným vzorem pro ostatní. O autorovi: Vex King je optimista, vizionář a filantrop. Když mu bylo pouhých 6 měsíců, zemřel mu otec a jeho matka zůstala sama s dětmi. Jeho rodina bývala často bez prostředků a bez domova a potýkal se s rasistickým okolím, ale navzdory nepřízni osudu byl dobrý student. Začal pracovat pro velké firmy a současně si budoval kariéru v módním a hudebním průmyslu. V současné době je jednou z předních osobností v oblasti osobního rozvoje. Na Instagramu má svůj profil @vexking a vlastní lifestylovou značku Bon Vita. Vex King využívá svého vlivu k tomu, aby šířil pozitivní vibrace a pomáhal lidem objevit vlastní potenciál. Jeho manželkou je beauty guru Kaushal.
10.04.2024 05:31 V sobotu 16. 11. se Divadlo ALFA už tradičně připojí k Noci divadel a otevře své prostory na Rokycanské třídě návštěvníkům, které tentokrát čeká cesta časem do doby před 30. lety. Na vlastní kůži zažijí bytové divadlo, naučí se opisovat ve sklepě samizdat, zacvičí si „v rytme“ nebo si vyrobí mávátko. Potkají uvědomělého soudruha, veksláka, estébáka i disidenta, a když se jim povede nasbírat do občanského průkazu dostatek razítek, získají malý dárek. Noc divadel začne v ALFĚ už v 15 hodin odpoledne, kdy se odehraje představení Cirkus zlodějů. Příběh o tom, že by se lidé neměli bát a neměli by krást, je plný loutkářských cirkusových kouzel. Po jeho skončení se otevřou brány divadla i pro další návštěvníky. ALFA se k Noci divadel se připojuje už počtvrté a v minulých letech prošly jejími prostorami vždy stovky návštěvníků. „Letos jsme se chtěli přihlásit i k programu Cesta svobody, který v Plzni připomíná výročí sametové revoluce, a vznikla tak originální bojovka, cesta prostorami divadla, která zážitkovým způsobem připomene dobu před třiceti lety,“ zve ředitel Divadla ALFA Jakub Hora. Děti čeká určování předmětů, jejichž funkci dnes nahrazují mobilní telefony, zasoutěží si v převíjení kazety tužkou na čas, poslechnou si vyprávění o tehdejším divadle a navštíví i divadlo bytové. Spolu s rodiči mohou opisovat přes kopírák zakázanou knížku nebo si vyrobit mávátko. Na trase je čeká řada překvapení a za její úspěšné projití získají malý dárek. K oslavám výročí sametové revoluce se divadlo připojí i v pondělí 18. 11. večerním představením inscenace Kde domov můj, která očima jedné plzeňské rodiny prochází celým stoletím a končí právě sametovou revolucí. Na představení Cirkus zlodějů a Kde domov můj je třeba mít vstupenku, vstup na Noc divadel, která v ALFĚ potrvá do 19 hodin, je zdarma. TZ
10.04.2024 05:31 Od úterý 12. 11. mohou diváci zhlédnout v hlavním městě nejlepší snímky současné ukrajinské kinematografie. Filmy, které zaujaly odborníky i diváky na mezinárodních festivalech a sesbíraly různá filmová ocenění, se představí během sedmi večerů od 12. do 18. listopadu v kinech Atlas a Evald. Zahajovacím snímkem festivalu bude Atlantida, která nabízí pohled do blízké budoucnosti ve válkou zničené zemi a jenž získala první cenu v sekci Horizont na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a zvláštní cenu poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Tokiu. Režisér Valentyn Vasjanovyč neobsadil do filmu profesionální herce, ale lidi, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu. Hostem úvodního večera v kině Atlas bude hlavní filmový hrdina, válečný veterán Andrij Rymaruk. Andrij byl mobilizován v roce 2015 a na frontě strávil půldruhého roku jako velitel oddílu rozvědky. Po ukončení služby začal pracovat v organizaci Vrať se živý, která pomáhá ukrajinským vojákům a veteránům rusko-ukrajinské války. Většina letošních snímků reflektuje nedávné události, spojené s tak těžkým tématem, jakým je válka. Trauma, které s sebou anexe Krymu a konflikt na východě Ukrajiny nesou, zpracovávají různými způsoby hned tři filmy, které modelují obraz Ukrajiny, kterou stojí za to poznat. Diváci se mohou těšit například na drama Cesta domů, které vypráví příběh otce přijíždějícího do Kyjeva, aby odvezl domů na Krym ostatky mrtvého syna zabitého ve válce na východě Ukrajiny. Na pozoruhodnou a nelehkou cestu s sebou bere i svého mladšího syna. Film vysílají Ukrajinci do boje o Oscara. Týden ukrajinského filmu nabídne ale také komedii Mé tiché myšlenky. Ta byla například na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněna zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West. Debut režiséra Antonia Lukiče, který bude hostem závěrečného večera festivalu, rozehrává na plátně nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Letos zaznamenal festival dvě novinky: poprvé bude jeho součástí výběr krátkometrážních snímků a Týden ukrajinského filmu zamíří i do Brna v termínu od 12. 11. do 2. 12. Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky. Vstupenky je možné zakoupit v online předprodeji jednotlivých kin i na jejich pokladnách v ceně 100 Kč. Festival otevře 12. listopadu v kině Atlas film Atlantida režiséra, scénáristy a kameramana Valentyna Vasjanovyče. Dramatická antiutopie se odehrává v roce 2025, rok po ukončení rusko-ukrajinské války, která zcela zdevastovala východní Ukrajinu. Život bývalého vojáka Serhije je rozerván na kousky, trpí posttraumatickým syndromem a těžce se sžívá s novou realitou. Ve filmu nehrají profesionální herci, ale lidé, kteří si skutečně prošli válečným peklem. „Mají to v očích a lze to vycítit z jejich chování. A já chtěl, aby tomu uvěřili i ti diváci, kteří válkou sami prošli,“ říká autor filmu, který měl premiéru na 76. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde v sekci Horizont získal první cenu. 13. listopadu jistě zaujme diváky v kině Evald Pan Jones, poslední film u nás dobře známé režisérky Agnieszky Hollandové. Polsko-britsko-ukrajinský politický thriller v hvězdném obsazení s Jamesem Nortonem, Vanessou Kirby či Peterem Sarsgaardem je příběhem mladého britského novináře Garetha Jonese, který se pod vlivem zpráv o úspěších sovětské industrializace chystá v roce 1933 do Moskvy s cílem pořídit rozhovor se samotným Stalinem. Následuje drsný střet se sovětskou mocí, smrt kolegy, který byl na stopě odhalení skutečného pozadí stalinských úspěchů, cesta na Ukrajinu a svědectví o hrůzách uměle vyvolaného hladomoru, které vydává po návratu v Londýně. Pravda o hrůzách života v Sovětském svazu naráží na nepochopení západních novinářů, ovlivněných stalinskou propagandou. Jones se nevzdává a svá odhalení svěřuje začínajícímu ambicióznímu spisovateli Georgi Orwellovi. 14. listopadu nabídne kino Atlas drama režiséra Narimana Alijeva Cesta domů. Krymský Tatar Nazim se po okupaci a anexi Krymu rozhodl odejít jako dobrovolník do armády a byl na východě Ukrajiny zabit. Jeho otec přijíždí do Kyjeva, aby odvezl ostatky mrtvého syna zpět na Krym. Ve filmu se mluví především krymskotatarsky, ale zazní také ukrajinština a ruština. Letos bude reprezentovat ukrajinskou kinematografii na Ceně Akademie v kategorii Mezinárodní film. V kině Atlas bude možné také zhlédnout 15. listopadu film Ilovajsk režiséra Ivana Tymčenka. Velitel útočné skupiny praporu Donbas Bišůt zraněný v bitvě o Ilovajsk jen zázrakem zůstane naživu. V okupovaném městě na něj pořádá hon ruský důstojník Runkov, pro kterého se tato válka stala osobní tragédii. Ten však nehledá spravedlnost, ale pomstu. Novinku v dramaturgii festivalu představuje Krátký metr z dílny projektu Pojízdné kino. 16. listopadu se v něm v kině Evald představí pět dokumentárních a krátkometrážních filmů s různou tématikou. Události, které se odehrály v Užhorodu v roce 1944, jsou tématem filmu Zůstat nemůžeme utíkat Maryna Lopušiny. Fingerman Ivana Šochy je krátkým vhledem do světa dětské fantazie. Knockdown Antona Skripce pojednává silvestrovský příběh apatického Savy v kostýmu praštěného Santa Clause. Dům Slovo, jak se jmenuje film Ihora Vysnevskeho, tak se říkalo charkovskému domu, ve kterém žilo více než 200 spisovatelů, umělců, básníků, hudebníků s rodinami. Po vpádu NKVD jedné noci v roce 1933 se domu po čase bude říkat Krematorium a jeho obyvatelům „rozstřílené obrození“. Mia Donna Pavlo Ostrikova je o šestačtyřicetileté Oksaně, jejíž život se převrátí naruby ve chvíli, kdy se z jejího manžela Tolika stane muž s duší sedmiletého chlapce. 17. listopadu se v kině Evald bude promítat Divoké pole, ukrajinsko-holandsko-švýcarské drama režiséra Jaroslava Lodyhina, natočené na motivyoceňovaného románu známého ukrajinského spisovatele Serhije Žadana Vorošylovhrad. Herman je nucen vrátit se do rodného města na Donbasu, kde se musí postarat o rodinný podnik – starou benzínovou pumpu. Nebude to ale vůbec jednoduché… Musí se postavit těm, kteří kousek po kousku zabírají půdu, aby z ní udělali kukuřičné pole nebo železniční trať, která nikam nevede. Festival zakončí 18. listopadu v kině Atlas vysoce ceněná komedie Mé tiché myšlenky, debut režiséra Antonia Lukiče. Za zvuků syntezátorové hudby rozehrává autor před divákem obrazově nápaditou road movie, v níž prokazuje nebývalý cit pro budování tragikomických situací. Vadym se živí nahráváním a prodejem nejrůznějších zvuků. Rád by do Kanady, a tak když přijde velkoryse honorovaná nabídka zaznamenat zvuky ukrajinských domácích zvířat a vzácného ptáka žijícího na Zakarpatí, vydává se na cestu, kterou mu trochu komplikuje matka… Film byl na 54. ročníku MFF v Karlových Varech oceněn zvláštní cenou poroty v kategorie East of the West, v národní soutěži na MFF v Oděse získal hlavní cenu a Irma Vitovska si odnesla cenu za nejlepší hereckou roli. Od 12. listopadu do 2. prosince budou mít možnost nejnovější ukrajinské filmy zhlédnout i diváci v Brně. Týden ukrajinského filmu jim nabídne, jak aktuální snímky, tak i filmy, které v minulých létech měli možnost vidět jen diváci v Praze. Festival se koná za podpory Ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny a Velvyslanectví Ukrajiny v České republice. TZ
05.04.2024 09:47 Čtení na pokračování, díl desátý a poslední Předchozí díl zde Pan školník se usmál a se zvednutým obočím dodal: „Tak to asi nebude tak jednoduché. Od té doby uběhla pěkná řádka let. Marek bude nejspíš dnes už pán v letech. Zatímco ty ses s ním rozloučila před pár minutami, pro něho uběhlo několik desítek let. A možná si na tebe nebude už ani pamatovat.“ Nakonec ale po přemlouvání zapnul pan školník počítač a zkusil se podívat na stránky katastrálního úřadu. „Můžeme to zkusit, Markétko. Zjistíme, kdo na té adrese teď bydlí a třeba bude vědět, kam se Marek odstěhoval.“ Jaké ale bylo překvapení, že na té adrese pořád bydlel! „Nejspíš dostal byt po své mamince a teď tam bydlí buď sám nebo se svou rodinou.“ „Chtěla bych mu poslat dopis. To by snad šlo, co myslíte?“ „Tady máš papír, propisku a obálku. Mám to tady přichystaný pořád, když objednávám nějaké věci do školy. Já jdu teď obhlédnout šatny, jestli je všechno v pořádku, a ty můžeš v klidu psát.“ A tak jsem psala. Trochu rozpačitě, protože jsem si místy nevěděla rady, jak by měl takový dopis vypadat, ale snažila jsem se co nejlépe to šlo. Dneska už se dopisy tak moc nepíšou. Lidé si posílají maily nebo zprávy přes mobil. Hodně si volají. Ale aby si napsali psaní rukou a poslali poštou s opravdovou nalepenou známkou, to už se jen tak nevidí. Marek v té době asi psal dopisy normálně, přemýšlela jsem u toho. Když tehdy nebyly ani počítače, ani mobily. „Ahoj Marku, nevím, jestli si na mě budeš pamatovat. Já jsem Markéta, ta holka z budoucnosti. Spolu s Alčou jsme se viděli před pár minutami. Dal jsi nám tenhle meč a adresu a já jsem si pak uvědomila, když jsem se vrátila domů, že jsme si toho za tak krátkou dobu moc neřekli. Ani jsme si nezahráli žádnou hru, za to jsme ale zachránili toho pejska, a proto to bylo opravdu nejlepší odpoledne, co jsem zažila. Doufám, že se máš dobře a že jsi byl u moře, jak sis přál. S pozdravem Markéta.“ Nadepsala jsem ještě obálku, pak do ní dala přeložený list a meč. Líbil se mi, chtěla bych si ho nechat, ale napadlo mě: to bude Marek koukat, až ho uvidí! To si pak určitě musí vzpomenout! Na poštu jsme šla společně s Alčou, ale ne přímo ze školy. Nejprve jsme si zašly domů pro pár peněz a po pravdě: měly jsme příšerný hlad. Tolik hodin už jsme nejedly! Malá odměna v podobě čokolády nás vůbec nezasytila. A tak jsme jedly a jedly, jako bychom snad do břicha nedaly nic k snědku už několik dlouhých let! Na poště paní za přepážkou se zeptala, zdali si přejeme dopis poslat doporučeně. „Co to přesně znamená?“ zeptala jsem se. „Že si adresát vyzvedne dopis proti podpisu. Je to tvůj kamarád?“ Příkývla jsem a nechala jsme poslat dopis doporučeně. Pak byly ale následující dny jak na trní. S dopisy to teda vůbec není jako s mobilem. To je pěkná zkouška trpělivosti, dumala jsem. Přišlo psaní už Markovi? Jak se to může dozvědět? Přečetl si ho? Vzpomněl si? Viděl ten meč? „Markét, já ti nevím. Došel vůbec ten dopis?“ myslela Alča na to samé. „Jak dlouho budeme muset čekat?“ A to uběhly jen dva dny! „Pane školníku, to se nedá vydržet.“ Už jsem byla celá rozčílená. „Jak to lidi dříve dělali, když si mohli jen posílat dopisy?“ „Tak za dob Markova dětství přece už byly telefony.“ „Jo, já vím. S kabelem. Přišroubovaným do zdi. Co myslíte, pane školníku, odepíše mi? Kdybych tak dokázal myslet na něco jiného!“ Ono to není tak jednoduché: když se na něco čeká, jako by se ten čas strašně pomalu vlekl. Ale třeba takové prázdniny utečou strašně rychle! Kdepak je ta spravedlnost? Ale pak se to stalo. Trvalo to jenom týden, ale měly jsme pocit, jako by to byla celá věčnost. Nakonec byl ve schránce dopis v pěkně tlusté obálce. Našla jsem v ní i fotografii. Věděla jsem, že Marek už není žádný kluk, ale stejně mě to překvapilo, jak teď vypadá jako dospělý chlap. Má trochu prošedivělé vlasy a vousy a na fotce se společně usmíval s klukem, skoro stejně starým jako byl tehdy on. Byl Markovi docela podobný. Kdyby se dalo takhle skákat v čase, řekla bych, jako by to byli bratři. „Milá Markétko! Ani nevíš, jakou jsi mi udělala ohromnou radost! Od té doby uběhlo už tolik vody. Často jsem si říkal, jestli se to všechno doopravdy stalo a já si vás jen nevymyslel. Tu korunu jsem si nechal na památku. I když jich je kolem už nespočet, tahle je stále jediná. Taky si pamatuji, jak jsi tenkrát mluvila o svobodě. Připadala jsi mi strašně odvážná. Dnes mi to přijde normální, ale dříve se hodně lidí bálo něco říct nahlas. A u moře jsme byli už několikrát. Chtěl bych ti také představit svého syna. Jmenuje se stejně jako já. Marek. Pokud dobře počítám, měl by být ve věku, jako tenkrát já, když jsme se potkali. Jako by se čas opakoval. Můj syn teď může prožívat dětství ve stejném světě, v jakém žiješ ty a v jakém jsem tě chtěl tehdy navštívit. Posílám ti zpátky meč. Vyvrtal jsem do něj dírku a protáhl provázek. Můžeš ho nosit na krku jako talisman. Zůstaň prosím tou správnou holkou, jakou si pamatuji. Pozdravuj taky Alču. Užili jsme si společně neuvěřitelné a sotva opakovatelné odpoledne. Jsi skutečně bohaté děvče, Markétko, když máš tak dobrou kamarádku. Každé dítě, každý člověk si zaslouží mít nejlepšího kamaráda, se kterým může sdílet ta nejúžasnější dobrodružství. Jsem opravdu rád, že jsem vás poznal. S pozdravem Marek.”
05.04.2024 09:47 Čtení na pokračování, díl devátý Předchozí díl zde A už jsme byly zpátky. Čas na hodinách na mobilu nás obě překvapil. Neuběhla ani minuta. Jako bychom nikde nebyly! Je to vůbec možné? Když jsme vybíhaly z tělocvičny po chodbě pryč, školník si nás všiml. „Markétko!“ zvolal. „Já vím, po chodbě se neběhá.“ A zpomalila jsem. Alča běžela až před školu. Měla vytřeštěné oči a sotva popadala dech. I když věděla, že se to všechno stalo, pořád jí něco uvnitř říkalo, že je to vlastně tak nějak bláznivé. Nejspíš potřebovala někoho, kdo by ji štípl do ruky, aby věděla, že to nebyl jen sen. „Počkej, Markétko, je všechno v pořádku?“ zeptal se pan školník. Ale já jsem ho neslyšela. Taky jsem měla zvláštní pocit, jako by mi srdce strašně nahlas bušilo a přehlušovalo všechen okolní lomoz. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout! Vždyť jsem se před chvílí vrátila z minulosti. Dokázaly jsme to! My jsme to dokázaly! Hučelo mu v myšlenkách. Pak jsem se zastavila. V ruce jsem svírala malý meč a papír s adresou. Všechno bylo skutečné! Pozorovala jsem ty dvě věci a přemýšlela a hloubala a dumala a možná to na mně bylo až příliš okatě vidět, protože se mě mladší spolužák hned zeptal. „Na co myslíš? Zapomněla jsi něco?“ A pak si všiml hračky: „Co to máš?“ Jeho otázky mě probraly z přemýšlení k životu, až jsem sebou trhla. „To jsem dostala od jednoho kluka. Ale to už je dávno.“ Ono se řekne, že se viděli před chvilkou, ale ve skutečnosti, když se takhle člověk zamyslí, to taky klidně může být třicet let! Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím Alču. Skrývala se za stromem a ukazovala na mě, abych k ní šla. „Počkej,“ volala jsem. „Já se ještě musím na chvilku vrátit,“ dodala jsem a otočila se zpátky do školy za panem školníkem. Pak jsem mu vyprávěla příběh o Markovi a lidech na náměstí, o klukovi, co nesl velkou vlajku, o tom, že jsme našli páníčka pro zatoulaného jezevčíka a že to nebylo vůbec jednoduché , že jsem viděla opravdu starou minci, a že vím, co je kinofilm. „Bylo to neuvěřitelný!“ Mávala jsem rukama po prostoru a oči mi zářily. „Byla jsem tam se svou nejlepší kamarádkou a opravdu jsme si to užily! Chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat, že jste mi to tajemství prozradil.“ „Tak to ses dozvěděla hodně, Markétko. Já jsem tenkrát chodil už do práce. Bydlil jsem na malém městě, ale když přišla tahle doba, tak jsme se s ostatními kamarády sbalili a jeli do Prahy. Tehdy se sešlo na Václavském náměstí na dvěstě tisíc lidí. A z jednoho z balkonu tam poprvé promluvil Václav Havel. Já jsem ho tehdy ještě neznal. Byla tam neuvěřitelná atmosféra. Měli jsme pocit, že děláme něco opravdového a velikého.“ „Dělali jste dějiny,“ vzpomněla jsem si. „To je přesný. Ano, dějiny jsme dělali. Pak jsme jeli ještě několikrát do Prahy. Měl jsem pocit, že je nás čím dál víc. Nebylo vůbec vidět, kde je začátek a konec. Na začátku prosince se otevřely hranice, které dříve strážili vojáci ve zbrani. Najednou mohli lidé vycestovat do Rakouska, ale také se sem konečně mohli vrátit ti, kteří měli do naší země zakázaný vstup. Třeba se vrátil Karel Kryl. To byl zpěvák a takový rebel. Jeho písničky jsem měl moc rád.“ „Ale proč sem někteří lidé nemohli jezdit? A my nesměli ven?“ „To se budete teprve učit ve škole. Tehdy stát chtěl všechno kontrolovat a kdo nesouhlasil, toho se chtěl nějak zbavit.“ Představila jsem si zemi, jak v ní žijí poslušní roboti, kteří když ráno zazvoní budík, vylezou poslušně z postele, všechno dělají přesně podle řádu a večer se zase zapojí do zásuvky, aby se přes noc nabili pro další poslušný den. Ale tím kabelem přichází do spánku slova: musíš poslouchat, musíš poslouchat. A pak jsou tam i takoví roboti, kteří se rozhodnou, že nepotřebují nabíječku, aby byli druhý den svěží, že jim k tomu stačí jen spánek, a kabel odstřihnou. V tu chvíli se stanou lidmi a nikdo jim už nenašeptává, co mají dělat, a oni se rozhodují sami. Ulice už nejsou stejně rovné, ale klikaté a různých směrů a oni musí sami přemýšlet, kterou cestou se vydají. A ať je jejich rozhodnutí potom dobré nebo špatné, to už je jen na nich. Je to o hodně těžší přijít na to sám, než jen se řídit pokyny. A není lepší mít život lehčí? Nebo těžší, ale svůj? Podrbala jsem se na bradě. „A co to druhé děvče? Proč tu není teď s tebou?“ zeptal se pan školník. „Čeká na mě venku. Je to opravdu nejlepší kamarádka. Kdo ví, jestli bychom bez ní Haryka zachránili! Pomáhala mi ho vytáhnout z té díry. Ale víte, co bych ještě chtěla vědět? Kde je teď Marek? Jestli bych ho mohl zase vidět?“ Další pokračování zde Obrázky: pixabay.com, wikipedie.cz
05.04.2024 09:47 Čtení na pokračování, díl osmý Předchozí díl zde „Teda, Markét, ty válíš!“ plácla mě Alča po zádech. V tu chvíli jsem si vzpomněla. „Marku, pojď stranou. Ještě něco mám.“ „Co máš?“ „Důkaz!“ Vzpomněla jsem si, že mi zbyla v kapse jedna koruna, co jsem dostala zpátky, když jsem ve škole platila za kino. Položila jsem ji Markovi na dlaň. Marek na ni zíral s úžasem. Otáčel ji na obě strany. Pak vytáhl z kapsy svou jednu korunu. Na jeho minci klečela žena, po boku měla rýč a sázela malý lipový stromek. Na mé koruně pod velkou číslicí byla vyobrazena jen svatováclavská koruna. „Ta moje je o kousíček větší!“ poznamenal Marek. „A je hezčí! Ta tvoje … je opravdu pravá?“ Přikývla jsem. „Můžeš si ji nechat. Ale schovej si ji do pokladničky. Nikomu ji neukazuj.“ „Dobře. Tak jaké to bude v budoucnosti? Pojedu k moři?“ Usmála jsem se. „To já nevím, doufám, že jo. Protože teď se to dá. Teda v mé době.“ „A to i do Itálie? Do Francie nebo do Ameriky?“ Přikývla jsem. „A vezmete mě tam k vám?“ „To nepůjde.“ „Proč to nepůjde?“ „Slíbili jsme to. A navíc myslím, že i my už budeme muset jít. Opravdu.“ Marek smutně sklopil oči. „Tak dobře, asi to opravdu nejde. Ale chtěl bych vám dát něco na památku, aby až se vrátíte k sobě do budoucnosti, jste na mě nezapomněli.“ Vytáhl z plátěné placaté tašky, co celou dobu nesl přes rameno, malý dřevěný meč, který se tak akorát vešel do dlaně. „Vyřezal jsem ho sám. Z takového špalíčku, co se loni odřízl od vánočního stromku, protože se už nevešel do stojánku.“ Byl trochu šišatý se zakřivenou špičkou, ale hladký bez třísek a omalovaný barvičkami, aby vypadal jako opravdový. „A počkej!“ ještě vyndal z tašky sešit, co si nosil na kroužek radioamatérů, vytrhl z něho papír a napsal na něj celé jméno a adresu. „Kdyby jste se přeci jenom zase vrátili do minulosti, ale zbloudili třeba na jiné místo, abyste mě snadněji našli. Nebo mi pošlete dopis!“ Už byla docela tma. Na podzim a v zimě slunce zapadá mnohem dříve. Zděsila jsem se. „Alčo, domů se dostaneme zase jen přes ty kouzelné stopy. Jenže se bojím, aby byla škola vůbec ještě otevřená.“ „Je tma! To jsme nedomyslely, Markét. Co si teď počneme? Nemáme tu ani kde přespat.“ Alča vypadala docela vystrašeně. Není divu. Pro samou záchranu psího tuláka málem nezachrání sebe! Marek byl dost zvědavý, kam máme namířeno. A popravdě si to představoval jako z nějakého slavného filmu, že já a Alča máme někde zaparkovaný stroj času, nebo nás pohltí obrovský kámen z vesmíru a černou dírou se přesuneme k sobě domů. Jenže přes všechnu zvědavost je nemohl sledovat. Už bylo opravdu pozdě. Seděl za stolem, večeřel a věděl, že si pak musí dělat úkoly. Jeho mamka viděla, že je jako tělo bez duše, a i když na něho mluvila, byl myšlenkami někde jinde. Možná jí to bude jednou vyprávět. Kdo ví, snad za pár let. Nebo si to nechá všechno pro sebe. Navždycky. Já s Alčou jsme zatím přiběhly ke škole. Už z dálky bylo vidět, že se v některých učebnách svítí. Štěstí nám opravdu přálo. Ve škole se konala nějaká schůze. Všechno se teď točí kolem revoluce a lidé se scházejí, kde se jen nejlépe dá. A proto byly i vchodové dveře odemčené. Proklouzly jsme rychle do budovy; i po chodbách se svítilo. Cestu do tělocvičny jsme si pamatovaly. Tam ale už byla černočerná tma. Jen skrz okna se táhly proužky světel z rozsvícených pouličních lamp. Dalo nám to docela práci najít, kde je ukrytý teleportační kanál. Jedna druhé na záda, chvíli stát nehnutě. A… Další pokračování zde obrázky: pixabay.com
05.04.2024 09:47 Čtení na pokračování, sedmý díl Předchozí pokračování zde „Tak to není, opravdu!“ uklidňovala ho Alča. „Vážně! Co je teď za rok?“ pobídla jsem ho. Marek si utřel bezděky nos. „Jak , co jako za rok? Přece 1989.“ Tak to jsem se ještě nenarodil, pomyslila jsem si pro sebe. „Vidíš, a my jsme z roku 2019,“ dodala Alča. „Cestovat časem přece nejde, to ví každý,“ nenechal se zmást. „V budoucnosti už ano. Proto mám na sobě tohle oblečení a někdy se tváříme, jako když nechápeme, co říkáš. Ale mám ještě jeden důkaz, počkej. Ukážu ti to,“ uvědomila jsem si. A vytáhla jsem z kapsy mobil. Marek na něho koukal, ale nevěděl, co si o tom myslet. Prostě krabička, jakou nikdy neviděl, a která mi v tomto světě bohužel nemohla fungovat. „Tohle je mobil. S tím se v budoucnosti telefonuje.“ „A to jako jak? Vždyť nemá kabel. Myslíš jako utržené sluchátko Macha a Šebestové?“ „A umí i fotit. A má to v sobě hry.“ „Tak to teda vůbec nechápu. Jak bys do toho chtěl dostat kinofilm a ještě třeba karty, figurky, kostky. Ty mě taháš za nos.“ „Kinofilm?“ Zvláštní slovo, podivila jsem se, ale zajímavé, takové magické. Marek se plácl do čela. „No přece KINOFILM! Ta rulička, jak je na ní navinutý film, ten dáš do foťáku, a když ho celý vyfotíš, tak si ho necháš vyvolat a máš fotky. Já jsem dostal k narozeninám už foťák na barevný fotografie, heč!“ Neuvěřitelný! To bych si chtěla vyzkoušet. Vím, jak foťák, vypadá, ale nemůžu si vzpomenout, že bych někdy viděla, jak se s kinofilmem pracuje. Vrátili jsme se autobusem zpátky na původní zastávku a pomalu procházeli centrem, abychom pak mohli odbočit zpátky k sídlišti, kde bydlel Marek, a vrátili mu zimní bundu. V centru bylo stále rušno. Občas se kolem nás objevily veselé skupinky mladých lidí, které měly připíchnuté na bundách červeno-modro-bílé proužky v barvách vlajky. Říkalo se jim trikolory. Smály se a pobíhaly, jako by šly snad ze zábavného představení. Když byla jedna z nich poblíž, doběhl nás mladík, který nad hlavou mával velkým praporem. „To je obrovská vlajka!“ užasla Alča. A mně začalo docházet, že to není česká vlajka, ale československá. Tehdy byly obě země ještě spojené v jeden stát a vlajky vypadaly úplně stejně. Po pár minutách nás míjela jedna rozčílená starší paní, která jako by si povídala sama se sebou. A když si všimla, že ji pozorujeme, hned ta slova namířila přímo k nám. „Lidi teď všichni blázní. Akorát blázní! Jakápak sametová revoluce! Akorát bude válka. Přijdou milice, přijedou vojáci! Všechno zničí. A měli jsme se špatně? Copak nám něco chybělo?“ „Svoboda, milá paní,“ vyřkla rychle jedna z mladých žen ze skupinky. „To je to, co nám chybělo.“ A podávala paní trikoloru. „Ale jděte pryč se svobodou! K čemu mi je!“ „Abychom mohli říkat, co si opravdu myslíme, a přitom se nebáli,“ poznamenala jsem. „A mohli cestovat a mít klidně kamarády po celém světě.“ „To je chytré děvče,“ řekla znovu ta krásná mladá paní a objala mě. Trochu jsem se zastyděla. To se mi teda vůbec nestává, že by mě nějaké cizí paní na ulicích objímaly. Ale že o mně řekla, že jsem CHYTRÉ DĚVČE, to mě teda u srdce upřímně zahřálo. Další pokračování zde obrázky pixabay.com, wikipedie.cz
05.04.2024 09:47 Čtení na pokračování, díl šestý „Do útulku,“ řekla jsem, „ale počkej, zkusíme ještě ta dvě zbylá jména. Víš, co se říká: naděje umírá poslední, tak to nebudeme tak rychle vzdávat, jo? A máme ještě čas!“ Předchozí díl zde Pravda. Jenže si nikdo nepamatoval adresu těch zbylých dvou Kosů, Aleny Kosové a Petra Kose, jelikož zprvu jsme měli všichni obrovskou radost, protože jsme si mysleli, že už jsme našli pravého páníčka. A tak jsme museli zase běžet k nejbližší telefonní budce. Tentokrát jsem začala telefonní seznam pročítat já, zatímco Alča drbala Haryka na bříšku. Mělo to být zase za uchem, ale jezevčík se obratem převalil na záda. „Alena Kosová, ulice 7. Listopadu 1090 a Petr Kos, Rudoarmejců 1335.“ „Tak nejprve navštívíme toho Petra, protože je to odsud blízko. Vrátíme se směrem k náměstí a přes semafory a doleva,“ radil Marek. „Teda Haryku, ty se dneska naběháš, co? Co ty, Šmudlo jeden, kdybys neutekl, tak si pěkně hovíš v teplíčku.“ Alča na něj mluvila vysokým legračním hláskem, že bylo i na jezevčíkovi vidět, jak se směje, až mu vyplazený jazyk sem tam přelepil přes oko jako pirátská páska. „Tak vstávej, ty Šmudlo jeden, vstávej, jdeme na další výlet.“ I když se to napoprvé nepovedlo, tahle výprava za hledáním psiskova páníčka se mi moc líbila. Tohle není jen tak lecjaká věc! Takovému psímu škvrněti se musí najít domov stůj co stůj. A kdo jiný by to mohl dokázat, než právě tahle naše bezvadně sehraná parta. Dost možná by Haryka leckdo nechal jen tak na ulici, ať si poradí sám. Ať si ho páníček najde, když si ho ztratil! Však taky kdo ví, jak dlouho tu ten mrňous pobíhá. A jestlipak jenom dnes? Nebo není snad na ulici už několik dlouhých opuštěných smutných dní? Pohuble nevypadá, to teda ne, a taky je stále veselý a ztřeštěný. Tak jsem usoudila, že se nejspíš zaběhl před krátkou dobou. Marek zazvonil na zvonek se jmenovkou Kos. „Kdo je tam?“ odpověděl nevrlý hlas podle všeho staršího muže. „Dobrý den. My hledáme Martina Kosa,“ řekl Marek. „Víte, my jsme našli psa. Jmenuje se Haryk,“ dodala Alča. „Je to váš pes?“ natahovala jsem zase krk ke zvonku já. „Není!“ vykřikl pán rozzlobeně. „A už neotravujte.“ „To byl teda morous,“ poznamenal Marek. „Tomu bych teda žádného psa ani nedal. Takže teď už zbývá jen ta Alena Kosová. A jinak opravdu nevím.“ Na Markovi bylo vidět, že je z toho druhého neúspěchu už dost smutný, možná až rozladěný. Hodiny ukazovaly za pět minut pět a nejspíš se bál, že to nestihne. „A jak se dostaneme do té ulice Rudoarmejců?“ „Musíme na autobus číslo třináct, sedm nebo pět, tamhle je zastávka. A pak jet tak tři zastávky.“ „Ale my nemáme jízdenky,“ dodala jsem smutně. „A nemáme ani peníze,“ sklopila oči Alča. „Ach jo,“ poznamenal Marek. „Ale co, přece ho tady nenecháme. Tak jsem si myslel, že si za těch deset korun, co mám v kapse, koupím něco dobrého, a nakonec to utratíme za jízdenky.“ „Bude to stačit na tři?“ Koupil jich v trafice na zastávce hned šest. I na zpáteční cestu. První přijel autobus číslo sedm. Lístek se vkládal do takové černé zdířky kovově tmavězeleného přístroje. Za zdířku se zatáhlo, uvnitř strojku to cvaklo a pak jsme mohli lístek vytáhnout. Bylo v něm několik dírek. Moc se mi to líbilo. Sedli jsme si na červené koženkové sedačky a nechali se vést. Autobus vypadal tak suprově. Byl vpředu celý zakulacený, červený a vedly do něho schůdky. Protože jsme seděli na zadních sedadlech, tak jak jel, drncalo to v něm, až to s námi nadskakovalo. „To je psina!“ poznamenala Alča. Skoro se nám ani nechtělo vystoupit. Ale nic naplat, mise musí pokračovat. Z autobusové zastávky jsme zamířili do velkého sídliště. Marek nás přivedl přesně k paneláku Rudoarmejců 1335. Zase tu byla spousta zvonků, protože to byl desetipatrový vysoký dům o třech vchodech. Zvonili jsme docela dlouho. Už to vypadalo, že nikdo není doma, až se ozval hlas nějaké malé holky. „Kdo je tam? To jsi ty, mami?“ „Neztratil se vám pes?“ vyhrkl Marek, aniž by se představil. „Vy máte Haryka? Martine! Martine! Haryk se našel!“ křičela radostně holčička. Ale i my jsme zajásali. Povedlo se! Pak se z reproduktoru u zvonků ozval hlas nějakého kluka. „Kdo je tam?“ „My se neznáme, ale našli jsme vašeho jezevčíka a přivedli jsme ho podle té cedulky, co má na krku.“ „Počkejte, prosím, dole. Hned jsem tam!“ zvolal nadšeně. Po pár krátkých minutách se rychle rozrazily dveře a z nich vyběhl asi patnáctiletý strašně hubený kluk. Jak uviděl Haryka, hned se k němu vrhl, zvedl ho do výšky, začal na něho šišlat a pes ho oblizoval jak o život. Pak se k němu přitulil a pes mu ožužlával ucho. Až když se vydováděli, tak si uvědomil, že tam vlastně není celou dobu sám. „Kde jste ho našli! Mamka s taťkou teď běhají všude po sídlišti a hledají ho. Zatoulal se nám dneska ráno.“ „Byl v centru. Kousek od náměstí,“ řekla jsem. „No, to snad ani není možný! Já jsem fakt tak rád, že je zase doma. Musíme si na něj dát bedlivější pozor. Je to divoch. Jak já bych vám jen mohl poděkovat!“ Pak vyndal z kapes u bundy nějaké čokolády a podal papírovou desetikorunu. Usoudili jsme, že tu si zaslouží hlavně Marek, protože musel ze svého zaplatit za jízdenky. „To bylo něco! My jsme fakt výborná parta!“ poznamenal Marek. „Mohli bychom se takhle vídat častěji! Vždyť dneska jsme tomu psiskovi zachránili život!“ „A udělali jedné rodině opravdovou radost,“ dodala jsem důležitě. „A ty by sis ho chtěla vzít domů,“ podívala jsem se na Alču. „Tak ale musíš uznat, že byl fakt super. Takový ňufan legrační a roztomilý. Kdo by ho nechtěl! Jasně, máš pravdu, je lepší, když našel svůj domov. Ale kdyby ne! Kdyby ne, tak… no přece bys mi v tom, Markét, no…“ „Půjdeme taky ven zítra?“ zeptal se Marek. Sklopily jsme oči dolů. To je situace! Moc rády bychom řekly, že ano, ale ono to není tak jednoduché! Dostat se znovu na stejné místo, to se nemusí už nikdy podařit. A zůstat uvězněné v tomto čase, to by asi taky nebyl právě nejlepší nápad. Každý by měl být tam, kam patří. „Víš, Marku, jak bychom ti to řekly,“ podrbala jsem se na hlavě, jako bych tam hledala nějakou myšlenku. „Vlastně jsem ti to už říkala, ale tys mě nebral vážně,“ dodala jsem. „My nejsme z téhle doby.“ „Jestli nechcete jít se mnou příště ven, tak to stačí říct, ale dělat si ze mě blázny nemusíte, to teda ne.“ Marek nás vážně nebral a dokonce to spíš vypadalo, že se urazil. Další pokračování zde obrázky: pixabay.com
05.04.2024 09:47 Čtení na pokračování, díl pátý Předchozí díly naleznete zde „Ale já bych už měl jít domů,“ špitl Marek. Obě a i zatoulaný pes Haryk jsme se na něho smutně podívali. Všichni do jednoho jsme vykulili, jak se říká, „psí oči“ a Marek dodal. „No jo, tak to zkusíme. Večeře je až v šest, ale to opravdu musím být doma. Šmudlo, pokud ti nenajdeme páníčka do šesti, tak opravdu nevím, co s tebou bude.“ To byla výzva! Času není nazbyt. A Haryk nesmí zůstat bez domova! Naštěstí Marek byl ve své době jako doma. V prvé řadě se rozhlédl na všechny strany, jako by něco hledal. Alču napadlo, že Marek větří jako policejní pes. A v tu chvíli jí to přišlo tak srandovní, až se uchichtla do dlaně, aby to ostatní neviděli. „Támhle!“ natáhl Marek ruku a rozběhl se. A já s Alčou, sic jsme vůbec netušily, o co jde, jsme se rozeběhly za ním. Včetně psího doprovodu. Doběhli jsme k telefonní budce. „Pokud má ten Martin Kos telefon, tak ho najdeme. A kdo by dneska telefon neměl, že?“ ukázal prstem směrem ke spánkové kosti, jako že měl brilantní nápad. Pravda, byla jsem překvapená, že existuje nějaká kniha, ve které jsou uvedená všechna telefonní čísla lidí ve městě. Rozhodně je to geniální nápad a měl by se zavést i u nás. Uběhla jen krátká chvilka a už Markův prst přistál u jména Kos a četl. „Alena Kosová, Petr Kos, Martin Kos.“ „Tak to je jasný! Už ho máme!“ vykřikli jsme radostí a na důkaz si plácli o dlaně. „A kde ten Martin Kos bydlí?“ „Ulice Říjnové revoluce 1224, to je o tři bloky tamtím směrem.“ Byli jsme tak nadšení, jak se nám to tak rychle zadařilo, až jsme vyrazili rychleji, než zvládal ušmudlaný Haryk. Když jsem to trdlo tak viděla, tak se mi ho zželelo, a chtěla jsem ho vzít do náruče. Jenže jezevčík si zase myslel, že je to nějaká zábavná hra: ruko, chytnu tě, ruko, kousnu tě, a tak se mi pořád nedařilo ho popadnout za bříško a zvednout. A když už po pár minutách jsem přeci jenom uspěla, Haryk se zase vysmekával jako lapená rybka, co by ráda hned uplavala. Nakonec skončil opět na těch svých čtyřech mrňavých nožkách. A já jsem byla od něj docela zablácená. „Je mrštný jako had,“ kroutila jsem hlavou. „A akorát nás to zdrželo. Čas neúprosně běží. V šest musím být doma!“ upozorňoval Marek. Obešli jsme bloky a s opakovanými slovy „honem, honem, přidej, no tak, Šmudlo, přidej“ jsme popoháněly jezevčíka, a když už jsme dorazili k domu ulice Říjnové revoluce 1224 a hledali jméno Kos na zvonku. „Tady! Mám ho!“ Dům byl vysoký skoro jako mrakodrap! „Je nejvyšší ve městě. Má šestnáct pater!“ Pocit velkoleposti navíc umocňovalo i to, že byl postavený na jakési rozsáhlé betonové ploše, pod níž se nacházely garáže, kadeřnictví a papírnictví. Zazvonila jsem jako první. Naštěstí na druhé zvonění se ozval nějaký mužský hlas. „Dobrý den, pane Kos, vedeme vám vašeho psa.“ „Koho?“ „Vašeho psa. On se Haryk zatoulal a my ho našli,“ řekla jsem důležitě. Teď budeme ještě hrdinové! Záchranáři zatoulaných psů! „Prosím, přijdete si pro něho dolů?“ dodala Alča, protože máme zakázáno vstupovat do cizích domů a už vůbec nesmíme chodit k cizím lidem! „Ale já žádného psa nemám,“ poznamenal ten hlas z reproduktoru. Alča se ulekla, až si musela dlaní zavřít pusu. „A jste pan Kos?“ „To jsem.“ „Martin Kos?“ „Ano to jsem, a opravdu, já žádného psa nemám. Mám tu jen rybičky, línou tlustou kočku, dvě uřvané korely…“ a ty byly taky slyšet až ven, „ale psa jsem si nepořídil, protože bych ho neměl kdy venčit.“ Tak to byl ostrý zlom v původně úspěšné misi. Najednou jsme čelili opravdu vážnému problému. Vypadalo to, že se asi jen tak rychle nezadaří pravého páníčka najít. A Haryk se vůbec nestyděl vyplazovat jazyk a drbat se za uchem. A tvářit se roztomile připitoměle, jako by neměl ani tušení, co se děje. Všichni jsme chtěli dokončit, co už jsme jednou začali. Rozhodně jsme neměli v úmyslu nechat Haryka bez domova, ale stihneme dokončit tuhle náročnou misi, než bude šest večer? „Co teď?“ Znovu jsme bedlivě pročítali písmena na papíru v ruličce. „Nemůže to být třeba delší příjmení? Kosík? Kosák? Kosatka?“ „Kdepak! Je tam jen Martin Kos.“ „Ale jeho pes to není.“ „Tak nám ještě zbývají ta dvě jména. Třeba s někým z nich bydlí další Martin Kos. Nemusí být jediný v celém městě.“ „No, a nebo nemá ani telefon.“ „Tak to ani nestraš,“ zamručel Marek. „To teda nevím, co bychom si potom počali. Musel bych se zeptat mamky, protože já nevím, kam se zatoulanými psy.“ Další díl zde Obrázky: pixabay
05.04.2024 09:47 Čtení na pokračování, díl čtvrtý Předchozí díly naleznete zde Zatím jsme všichni dorazili na náměstí. A opravdu! Byla tu spousta lidí, kteří tleskali a něco vykřikovali. Vpředu na schodech oprýskaného divadla stál člověk s tlampačem a něco všem říkal. Když domluvil, lidé vytáhli z kapes klíče, dali je nad hlavu a začali s nimi cinkat. „Co to dělají?“ divila jsem se. Nějaký cizí velký kluk, co stál vedle mě, mi rozesmátě odpověděl: „Co že dělají? Dějiny dělají! To je to, co dělají.“ A smál se, jak mu přišly ty věty vtipný. Pak na pódium k mikrofonu přistoupil jeden pán s kytarou, řekl pár vět, moc velký řečník to nebyl. Spíš to vypadalo, že se styděl. Jako by sem ani nepatřil. Jako by měl namířeno jinam. Jen šel náhodou kolem, jen tak se svou kytarou, a někdo ho právě omylem postavil před tak obrovský dav. A lidé se mu i trošku smáli. Ale když začal hrát a zpívat, všichni zpívali s ním. Marek taky zpíval. Přemýšlela jsem o těch slovech, protože mi přišla moc hezká: „Krásný je vzduch, krásnější je moře. Co je nejkrásnější? Usměvavé tváře…“ „Ale už bychom asi měli jít,“ zatahal mě Marek za rukáv. „Mamka se trochu bojí. Kdyby věděla, že jsem tady! Pořád si myslí, že přijde bezpečnost a budeme mít po radosti.“ Pak se obrátil na Alču. „A taky aby si nevšimla, že je bráchova bunda pryč.“ „Bezpečnost?“ zase jsem se divila. Pořád jsem se tady divila, koulela očima a zapomínala zavírat pusu. Tohle je vskutku prazvláštní místo! „Veřejná bezpečnost. Policajti, přece…“ „Aha,“ přikývla jsem. „Jasně, policajti. To dá rozum.“ Snažila jsem se zahnat Markovy rozpaky, že jsem úplný mimoň. VTŠ je důležitá věc, opakovala jsem si v hlavě, ale co kdybych Markovi třeba jen naznačila něco málo, abychom si lépe rozuměli? Neprozradím vůbec nic, co jsem slíbila panu školníkovi. Žádný teleportační kanál, nic nic nic takového! Jen bych mu chtěla vysvětlit, že nejsem hloupá, že to, co připadá Markovi normální, opravdu vidím poprvé. A když už jsme byli daleko od davu a za námi se táhla jen ozvěna společného zpěvu, naklonila jsem se k Alče a něco jí pošeptala. Alča přikývla, a proto jsem se pak nahnula k Markovi a taky šeptem řekla: „Víš, my nejsme odsud.“ „No, to jsem si už všiml.“ „My jsme z jiné doby.“ „Tak to teda kecáš. To přece nejde,“ nevěřil mi. Jenže než bych mu stihla něco vysvětlit, aby na nás Marek už tak nedůvěřivě nekoukal, byl tu zase ten malý hafan. Měl obrovskou radost, že nás dohonil. Mrskal tím svým chundelatým ocáskem na obě strany, vesele štěkal a poskakoval, až nám tlapkami zašpinil kalhoty. „Co tady zase děláš, ty šmudlo,“ řekla Alča. „Ty nevíš, kudy k páníčkovi?“ „To je dost možný,“ dodal Marek. „Markét, nevezmem si ho domů? Není boží?“ „To ale přece nejde!“ trochu jsem se zlobila. Tak kdo by nechtěl takovýho legračního čtyřnohýho společníka, ale on je přece z jiné doby. Akorát by tu někomu chyběl. „A proč by to nešlo? Mně připadá, že teda ale nikomu fakticky nechybí. Pořád běhá za námi. Chce být s námi! Tak proč ne?“ „Protože je to trdlo a někomu se vážně ztratil,“ povídám. „Hele, podívejte se!“ vykřikl Marek. „Na krku má takovou ruličku!“ Chtěl se do ní podívat, jenže psisko bylo hravé a schválně rafalo po jeho rukách, nebo se je dokonce snažilo zachytit v těch svých prťavoučkých tlapkách. Pak tedy není divu, že jsme se i přes neúspěch museli smát. „To je ten nejzábavnější pes, co jsem kdy viděl,“ hihňal se Marek. „Mohl by jít pracovat do cirkusu!“ Když už se mu podařilo ruličku otevřít, vyndal z ní srolovaný papír. „Teda! To je nějaká tajná zpráva?“ podivila se Alča. „Možná tam je napsáno: jestli jste mě našli, tak si mě nechte.“ Pořád se snažila najít způsob, jak si toho vtipálka ponechat. „Kdepak, je tu adresa. Teda aspoň byla,“ poznamenal Marek. „Jak byla? Co se stalo?“ „No, je to napsaný fixou a do ruličky se nejspíš dostala voda, takže většina z toho je už rozpitá. Je tu vidět akorát jméno toho psa a páníčka. Ale zbytek je rozmazaný.“ Vzala jsem papírek do ruky. „No, koukám. Takže ty se jmenuješ Haryk?“ „Haryk?“ Alča se podrbala na hlavě. „Není to jméno pro velkýho psa? Šmudla, tak by ses měl jmenovat.“ „A páníček se jmenuje Martin Kos.“ „Ukaž, já třeba tu adresu rozluštím. Třeba když to dáme proti světlu, možná něco bude ještě vidět,“ vytrhla mi lístek z ruky. Jenže nebylo. „A co teď s tím … Šmudlou… “ Alče jeho skutečné jméno opravdu nešlo vyslovit. Kdepak Haryk! Haryk přece nedělá takový povyk, Haryk je pes hlídací, velký trhač s obrovskými zuby, pes, co neštěká pro nic za nic a už vůbec ne takovým vysokým pisklavým hláskem. „Tak víte co? Pojďme toho páníčka najít!“ zvolala jsem významně. A ještě jsem se k tomu důležitě postavila. Aby bylo jasno. Další pokračování zde obrázky: pixabay.com, wikipedie.cz
05.04.2024 09:47 Čtení na pokračování, díl třetí Předchozí díl zde A tak jsme se spolu vydali ulicemi. Ty ale vypadaly jinak, než jaké znám z domova. Jako by byly na první pohled prazvláštně smutné. Přemýšlela jsem, čím to je, a pak jsem si všimla, že všude byly jen šedivé paneláky, šedivé chodníky, a tím že bylo chladno a stromy bez listí, vypadalo to, jako by město docela ztratilo barvy. Nikde ani nesvítil žádný reklamní poutač nebo billboard, ani žádný dům nebyl omítnutý nějakou veselou barvou. Všechny domy do jednoho vypadaly jako ze stavebnice obrovských šedivých obdélníků, pospojovaných bílými čárami. Taky mi to připomnělo kostky z lega, ale úplně nudné šedivé kostky. Na parkovišti bylo zaparkováno jen pár aut. Ani na silnicích nebyl téměř žádný provoz. Ale jakmile jsme se přiblížili víc k centru, začínalo to být podstatně zajímavější. Všude možně, na sloupech a na výlohách bylo vylepeno nespočet plakátů. Třebaže některé byly úplně stejné, tak se mačkaly jeden vedle druhého a dokonce pod sebou a přes sebe a rovně a šišatě. Ale nebyly to žádné reklamy na slevy nebo výprodeje. Vůbec ne! Často, jako by je někdo psal jen rukou: bylo zde spousta slov a vět, ale i jednoduchých obrázků jako z komiksu. „Máte s sebou nějaké peníze? Já mám deset korun. Mohli bychom si něco koupit!“ významně oznámil Marek. „Deset korun? Za to si asi toho moc nepořídíme?“ podivila jsem se. „Náhodou!“ zlobil se Marek. „Počkej, co tohle znamená? Proč jsou všude všechny ty nápisy a tady zase na každém papíru jen OF?“ zeptala se Alča. Marek se podivil. „To je Občanské Fórum! Teď se nemluví o ničem jiným. O Fóru a o stávkách, přece. Vy o tom doma nemluvíte?“ Alča pokrčila rameny. „Tak já…“ „Ale tohohle určitě znáš, ne?“ ukázal na černobílý obrázek, pod nímž byl nápis Na Hrad! „Jo, znám, to je Václav Havel, prezident…“ Zajíkla jsem se. Kdepak, kdo by tuhle tvář neznal! „Tý jo, ty seš jak můj táta. Ten taky říká, že Havel bude prezidentem. To jsem teda zvědavý, jak to dopadne. Lidi se teď pořád scházejí na náměstí a mluví tam a tleskají a hrají písničky. Dneska tam budou určitě taky. Tak nemusíme do obchodu, můžeme tam. Pojďte!“ Jak jsme tak probíhali širokou ulicí, najednou jsem si ostražitě všimla podivného kvičení, jakéhosi slabého hlásku, jako by snad… „Slyšíte to taky? Neuvízl tady někde nějaký pes?“ Všichni zpozorněli. Už to bylo zřejmé. Ano! Někde tady volá nějaké psisko o pomoc. Ale odkud? Rozhlíželi jsme se a pak jsem si všimla, že u kraje chodníku podél obchodů je vyhloubený několik desítek metrů dlouhý kanál. Mávla jsem na ostatní. Přistoupili k samotnému kraji a rozhlíželi se napravo, nalevo. Samozřejmě! Malý jezevčík se včásti zapříčil a nemohl se díky svým drobounkým nožkám vyškrábat nahoru. „No, počkej, ty trdlo,“ sehnula jsem se a natahoval pro něj ruce. Alča skočila přímo do vykopané díry a ohýbala se, aby mi ho podala. Psisko bylo možná rádo, že ho někdo zachraňuje, ale zcela odmítalo zůstat někomu v náručí a hned se vysmeklo na hrbolatý popraskaný chodník. „Někomu se asi zatoulal,“ poznamenal Marek. Jezevčík se po chvilce z vyděšení otřepal a okamžitě se začal jako naschvál plést všem pod nohy. Proplétal se mezi námi tak mrštně, že kdyby byl dlouhý aspoň jako šestimetrová anakonda, zamotal by se do takového uzlu, že by se stěží rychle rozpletl. Radostí poštěkával a vrtěl tím srandovním chlupatým ocáskem. „Ten je roztomilej. Takový mrňous,“ smála se Alča. Poklekla a začala toho vtipálka drbat za placatým uchem. Jezevčík si obratem lehl na záda a přitom legračně mrskal nožičkami. „Tak ty máš rád drbání na bříšku!“ smála se na něho dál a dopřávala psiskovi pořádného škrábání. „Slyšíte to?“ zvolala jsem, zatímco jsem si rukou nastražila pravé ucho, abych co nejvíc slyšela. „Tam na konci se něco děje. Jako by někdo mluvil do tlampače.“ „Každý den se tam teď scházejí lidi. Pojďte se podívat!“ zvolal Marek a vyrazil jako první. „Tak utíkej, psisko, utíkej za páníčkem, my poběžíme teď na náměstí,“ popoháněla Alča jezevčíka a už za námi pelášila. Jezevčík se postavil na ty svoje čtyři mrňavý nožky, zaštěkal, podrbal se za uchem jako za třepotavou chlupatou plácačkou, ale pak se zase rozeběhl za svými novými kamarády. Protože jsme měli velký náskok, ty jeho pidinožky nestíhaly, a tak jsme si ani nevšimli, jak se nás snaží celou dobu doběhnout. Další pokračování zde obrázky: pixabay
05.04.2024 09:47 Čtení na pokračování, díl druhý Předchozí díl naleznete zde A šup. Než jsme se nadály, už jsme byly v úplně jiné tělocvičně. Ve větší a zcela nové. Co se takhle podívat ven? Měly jsme trochu strach vzít za kliku. Co když je zamčeno? Nebo nás někdo uvidí? A hned by mohl být průšvih! Copak jsme mohly vůbec tušit, kam jsme se doopravdy přenesly? A jaký je vůbec rok nebo století? Opatrně jsme vykoukly do chodby. Bylo tam šero, ale nikde nikdo. Naštěstí. Potichu trochu přikrčené jsme pokračovaly dál. Na konci se rozkládala velká hala s pověšenými hodinami a nástěnkou ode zdi ke zdi. Vlevo nahoře jsme spatřily velký nápis SČSP 1948 – 1989 a vpravo českou vlajku a druhou červenou se zkříženým srpem a kladivem. A pod nimi byly obrázky veselých dětí a nějaké ústřižky z novin a červený šátek. „Asi nějaká oslava nebo výročí,“ poznamenala Alča. Vypadalo to, že jí to zaujalo a docela by tam chtěla i být. „A co je to SČSP?“ Pokrčila jsem rameny. „To netuším. A kdo ví, jestli vůbec máme čas to zjišťovat.“ Bylo pár minut před půl druhou a v okolních třídách probíhalo odpolední vyučování. Najednou zadrnčel zvonek. Po chvilce se zleva z chodby otevřely dveře a ze dvou tříd s hlukem a dusotem vyběhly děti, které si to kolem nás hnaly. Byla jsem zvědavá. Děti si oblékly bundy, čepice a šály a běžely ven. Ajéjej, ona je venku zima a já jsem tu jen v tričku a v kalhotách, zadumala jsem si pro sebe. Co teď? Šťouchla jsem do Alči a ukázala na děti v šatnách. „Ty máš aspoň mikinu, ale já jsem tu jen v tričku.“ „To snad není možný, ty děti jednou někde zapomenou i hlavu,“ uslyšely jsme, jak se rozčiluje nějaká paní. Vypadala jako paní učitelka. Vlasy měla kudrnaté od natáček a na očích velké kulaté brýle. „No podívej,“ ukázala na věšák, „tahle bunda už tu visí přes týden. Copak nikomu nechybí?“ „Třeba je nemocný,“ řekla ta druhá, nejspíš její kolegyně. „A doma se po ní nikdo neshání? Má sice už nastavované rukávy, ale tak nosit by se ještě dala.“ Výborně, hned mi proběhlo hlavou, pokud tu ta bunda visí už dlouho, na jedno odpoledne si ji snad půjčit mohu. Doufám, že mi bude. Ještě něco vymyslet pro Alču. Jestli je venku pod nulou, tak ji ani ta mikina moc nezahřeje. Když už jsem proklouzávala, abych se k ní dostala, všimla jsem si, jak přiběhl jeden kluk a zadýchaně mluvil na první paní učitelku. „Soudružko, soudružko učitelko, nevíte, prosím, kam byl přesunut kroužek radioamatérů? On tam ve třídě nikdo není.“ „Ten byl pro tento týden zrušený, můžeš jít domů,“ odpověděla mu. „Ach jo,“ posmutněl chlapec a odcházel přes otevřené dveře šatny, ve které jsme právě byly my dvě. Šatny jsou tu velké klece s věšáky a lavičkou pro každou třídu zvlášť. V základních školách to je různé: někde mají skříňky, jinde klícky, ale koho by přeci ve chvíli, kdy je vidí úplně poprvé, nenapadlo, že spousta takových klícek vlastně vypadá docela zábavně. Klidně by tu mohla být malá zoologická zahrada. V každé z nich by se vystavovalo jedno ohrožené zvíře a nebo! Hned mě napadlo vylepšení: třeba by se sem dávaly zlobivé děti za trest pro výstrahu před ostatními. A hned jsem se chtěla s tou myšlenkou svěřit Alče. Ale než jsem to stihla zašeptat, pozdravil nás ten nový kluk: „Ahoj.“ Mrkl nejprv na mě. „Jé, to je pěkný tričko. Kde jste ho koupili?“ A pak se hned obrátil na Alču. „Moc pěkná mikina. Je z Tuzexu?“ Zíral na naše oblečení, jako bychom spadly z cizí planety. Přitom jsme měly jen takové obyčejné: já tričko se stegosaurem, jak má otevřenou tlamu, jako by chtěl někoho sežrat, a Alča žlutou mikinu s malým schouleným černým kotětem u kapsy na levé straně. Kluk měl na sobě kostkovanou košili. Přece jsme se nemohly dostat do nějaké hluboké minulosti, aby ho to tak zaujalo! Ale kdyby nás ten portál odnesl třeba do novověku, kde všichni nosili paruky a pudrovali si nosy a ještě by neexistoval ani obyčejný zip u kalhot, to by bylo teprve povyku! Podle všeho tenkrát ani nevěděli, že v pradávné minulosti žil stegosaurus nebo alosaurus a mamut a další pravěká zvířata, a tak by si určitě museli myslet, že mám na tričku nějakou pekelnou příšeru. Možná by se mě i báli. Zvedla bych pak ruce, vycenila zubiska a všechny je rozháněla strašlivým řevem. To by byla legrace! „Z Tuzexu?“ podivila se Alča. Znělo to jako zaklínadlo, ale nejspíš to byl nějaký obchod nebo značka, ale taková v našem městě není. Jenže údiv nepřestával. „Co je to kroužek radioamatérů?“ „Ty nevíš? Máme tam vysílačku a mluvíme s lidmi, co jsou třeba na druhým konci města, nebo klidně i sto nebo dvě stě kilometrů odsud! A třeba i mnohem dál! Je to fakt bezva.“ „Aha. A máš tu vysílačku s sebou?“ Možná ten cizí kluk pracoval pro nějaký spolek špiónů nebo tajných agentů. Kdo jiný by potřeboval vysílačku? „Blázníš? Víš, jak je velká? Tu bych neunesl. Zabere celý stůl. Ani jsem nezkoušel, kolik váží.“ „Já jsem si myslela, že je jako mobil,“ poznamenala jsem trochu ukvapeně. „Mobil? Co je to mobil?“ podivil se ten kluk. „A jak se vlastně jmenujete?“ „Já jsem Markéta. A tohle je moje kámoška Alča.“ „Ale můžeš mi říkat Stejzi,“ dodala zase Alča. „Já jsem Marek. Tak už pojďte ven.“ Pak se ale podiví. „A vy nemáte zimní boty?“ Znovu se se zájmem zadíval tentokrát na naše tenisky a pak kalhoty a pořád mu něco vrtalo hlavou. Jako by mu bylo pořád divné, co to máme na sobě. Aby ne! Venku zima a my v oblečení tak pro teplejší jaro. Nakonec jsem si oblékla tu onošenou zimní bundu, mávla nad tím rukou a běželi jsme ven. „Spěcháte domů?“ zeptal se nás Marek. „Protože já jsem měl mít teď kroužek, takže mám ještě čas. A úkoly si budu stejně dělat až po večeři. Mamce to nevadí.“ Přitakaly jsme, že máme taky volné odpoledne a můžeme tedy zůstat. „A ty nemáš ani bundu?“ zeptal se Marek Alči. „Někdo mi ji sebral,“ vymyslela si. Copak to jde říci: nemám bundu, protože jsem si teď odskočila z jiné doby, kde není právě dnes tak chladno? Loupež za bílého dne zněla věrohodněji. „Tak to je děs. Chceš si nejdřív dojít domů pro něco jiného na sebe?“ „Spíš ne, bydlím dost daleko,“ pokrčila rameny Alča. „Tak víš co, já ti půjčím zatím bráchovu, jo? Ale jen na dnešní odpoledne, abychom teda mohli být venku.“ „Díky! To je cool nápad!“ „Kůl? Tsss,“ zakroutil nechápavě hlavou, co je to za hloupý slovo, a běželi jsme dál. Marek bydlel hned v prvním paneláku vedle školy. Čekali jsme, než přijede výtah. Jeden byl stále obsazený, druhý pro změnu nejezdil vůbec. „Je zase rozbitý. To nevadí, bydlím jen ve třetím patře. Půjdeme pěšky.“ Do bytu vklouzl sám a za chvíli už byl zase zpátky. Ani si nesundal placatou plátěnou tašku, ve které měl věci na kroužek, a hned Alče předal bundu. Byla jí dost velká, možná v ní vypadala legračně, jak ji měla až do půli stehen a ještě jí visely rukávy, ale nakonec to bylo stejně jedno. Bunda nebunda, tohle není žádná módní přehlídka, hlavně že můžeme ven, protože tam to bude teprv zajímavý! Další pokračování zde obrázky: pixabay
05.04.2024 09:47 Čtení na pokračování I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami. Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne. Jenže teď už je docela pozdě. Ve škole skoro nikdo není. Děti odešly z kroužků, jen já jsem se trochu zdržela. A když jsem stála na té chodbě a kolem dokola nikdo, chtěla jsem to zkusit. Aspoň jednou. Jaké to bude, když se rozeběhnu a sklouznu? Jak dlouho pojedu? Kdyby na mých podrážkách byla modrá barva, jak dlouhou by udělala čáru? A tak jsem se pořádně rozeběhla a zvedla ruce a svištěla a v tu chvíli ze schodiště vystoupil pan školník. Podíval se na mě tím svým typickým výrazem. Už má hodně prošedivělé vlasy a husté obočí. Ale když se dívá vážně, jako by se mu ty chloupky na obočí rozčíleně vztyčily. On není vůbec zlý, chce jen vypadat strašně důležitě, abychom ho nebrali na lehkou váhu. Protože po školních chodbách se opravdu běhat nemá! Ne nadarmo je to ve školním řádu. Snadno by se mohl stát úraz a kdo by pak chtěl ležet doma s nohou v sádře, když by mohl zase někde jinde něco jiného podnikat. Trochu jsem se zastyděla. Já vím, že mě to strašně lákalo, ale být přistižená, to je jiný pocit. Chtěla jsem to trochu napravit, aby si nemyslel, že jsem jen nějaká uličnice, a tak jsme spolu prohodili pár vět. „Já si myslím, že být školníkem je super práce. A navíc jsem slyšela, že taky školníci ve škole bydlí. A to si pak ani nemusíte vařit, že jo? Protože ve škole je navíc jídelna. A když potom všichni odejdou, tenhle celý obrovský barák máte jen pro sebe. Musíte si žít jako král! Tolik místností! Jako komnat na zámku! Kdybych já bydlela ve škole, tak bych se třeba večer chodila dívat do přírodopisného kabinetu. Mají tam dokonce vycpaná zvířata! Lepší jsou živá, to dá rozum. Ale tohle je taky nevídané! Nebo bych chodila do tělocvičny a houpala bych se na kruhách a nebo bych…“ „Nebo bys klidně běhala po chodbách a nikdo by tě nezastavil,“ smál se školník. Já jsem si ale dovedla představit noční dobrodružství v ještě mnohem lepším provedení: co takhle brázdit chodby na bruslích? Nebo na skateboardu jako Bart Simpson? Klidně by se tu mohly konat tajné noční závody, nebo strašlivě strašidelné exkurze. V přírodopisném kabinetu mají totiž ještě opravdového kostlivce v životní velikosti! Kdyby ho někdo v noci potkal uprostřed temné chodby, to by bylo! Takových možností, co se tu nabízí! Proč to ještě nikoho nenapadlo? Myslím, že pan školník je správný chlapík. On je to ve skutečností táta paní učitelky Doubkové ze 4.B. Někdy to je trochu legrace, když paní učitelka odchází do kabinetu a on na ni volá Anežko, stav se pak u mě, mám pro tebe tu ořechovou roládu, jak máš ráda. Děti se pak chichotají. Když je hodina, tak sedí vážně a bojí se, aby nedostaly pětku. A pak přijde přestávka a paní učitelka se na pana školníka usmívá. To je takový jiný úsměv než na kohokoliv jiného. Na rodiče se vždycky díváme jinak než na cizí lidi. A pak mi pan školník řekl o VTŠ, což je zkratka pro Velké Tajemství Školníků. „Ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Tohle je závazné VTŠ, to se nesmí dostat mezi lidi! Víš, co by se všechno mohlo stát?“ V tu chvíli se pan školník tvářil dost přísně, až se mu zase naježilo obočí. Věděla jsem, že tohle je opravdu opravdu důležité. Ale musela jsem dodat: „Je mi to jasné, ale upřímně…“ „Copak ty neumíš udržet tajemství? Přece už nejsi žádné malé dítě.“ „Kdepak! To já umím! Kdyby se soutěžilo, kdo to nejdéle vydrží, jistojistě bych vyhrála! Nikdo by ho ze mě nevypáčil, ani kdyby mě mučili. Když se řekne slib, tak to platí a basta. Jenže zůstat s tajemstvím úplně sama je trochu smutný. Kdybych ho tak mohla sdílet se svou nejlepší kamarádkou, bylo by to naše společné tajemství. A s tím už se dají dělat věci!“ „Nejlepší kamarádka, říkáš, Markétko? Tak pokud je to opravdová upřímná kamarádka, právě taková, kterou člověk pozná možná jednou, dvakrát za život, pak ano, můžeš ji to říct. Společně tak budete mít možnost zažít úžasná dobrodružství, na která se nikdy nezapomíná. Markétko, buď ale zodpovědná. S takovým tajemstvím je spojena velká moc. Dávej pozor, ať to tobě a tvé kamarádce přinese jen to nejlepší a nikomu neuškodí. A teď mi tady opravdu a upřímně slib, že nikomu dalšímu, co je to VTŠ a jak funguje, za žádných okolností nevyzradíte.“ Slibuji,“ řekla jsem a na důkaz důležitosti okamžiku jsem si olízla prsty. Nemohla jsem se dočkat! To bude dobrodružství! V čem tedy vlastně spočívá Velké tajemství školníků? „V místech, kde v tělocvičně stojí cvičební nářadí, se v některých školách skrývá pod malým nenápadným koberečkem tajný teleportační kanál. Na světě jich je prý něco kolem stovky a poznáš je tak, že jsou na podlaze žlutou barvou označené dvě lidské stopy. Když se na ně postavíš a nebudeš se chvíli hýbat, odnesou tě pryč do úplně cizí školy a ještě k tomu v docela jiném čase, než je teď. Nevýhoda je, že to nemůžeš ovládat jako třeba stroj času. Ten kanál si dělá, co chce. Než se naděješ, jsi v tu chvíli docela někde jinde a můžeš jen hádat, kde a co se píše za rok.“ „Tak to je luxusní!“ zapištěla jsem radostně. „A jak se pak dostanu domů?“ „Stejným způsobem. Musíš se postavit na tytéž stopy a ty, naštěstí, tě jako zpátečním lístkem vrátí domů. Aspoň tuto cestu nepopletou.“ „Já už asi vím, co tu děláte po nocích,“ zachichotala jsem se. „Tak si tak říkám, že až budu velká, nebylo by špatné být školníkem. Teda vlastně v mém případě školnicí.“ Udržet tajemství, to dá vskutku práci. A vědět o něčem tak neuvěřitelném a nevyzkoušet to, to už je doslova nadlidský úkol. Naštěstí jsem se tímhle trápit nemusela. Pan školník mi ho nesvěřil pro nic za nic. Druhý den po obědě byla tělocvična zcela prázdná, a tak jsem se domluvila s Alčou, se svou nejlepší kamarádkou, kterou člověk potká možná jednou, dvakrát za život, že bychom mohli tuhle prapodivnost vyzkoušet. Ani mě nenapadlo, že bych do toho šla sama. Přeci jen bez Alči by to byl jen poloviční zážitek. Ne nadarmo se říká: ve dvou se to lépe táhne. A dva dají dohromady více nápadů a dostanou-li se do nějaké šlamastiky či nebezpečí? Prostě jedna druhé pomůžeme! Protože taky přece platí, že v nouzi najdeš přítele. Vždycky je lepší užít si dobrodružství ve dvou nežli sám. A slib je slib! To je pravda! A toto tajemství bude dvojnásobně stvrzené a ohlídané. Jen já, Markéta Vstřícná a Alena Moravcová! Když jsem odhalily přesně to místo, o kterém mluvil pan školník, uvědomily jsme si, že stopy tu jsou jen pro jedny boty. Chvíli jsem dumala, ale pak jsme se na sebe s Alčou významně podívaly a jako by do nás najednou trklo: Je přece jasné, že pokud bych si na ně nejprve stoupla já a chvilku po mně Alča, mohlo by to každou z nás odnést jinam? Ale! Když jedna vyleze druhé na záda, tak se obě přeneseme najednou na stejné místo! Heureka! Naprosto geniální! Pokračování zde Obrázky: pixabay.com
